4_Jan Mansfeld jako Posel_Matěj Anděl v roli Voskovce a Miroslav Hanuš jako Jan Werich_foto Jakub Jíra_repro zdarma

Hra Hadry, kosti, kůže ve Švandově divadle

/11.9. 2019/ Původní českou hrou Hadry, kosti, kůže, vyprávějící o herci Janu Werichovi a básníku Vladimíru Holanovi, kteří byli dvacet let sousedy ve stejné vile na pražském ostrově Kampa, otevírá novou sezónu pražské Švandovo divadlo. Přímo pro smíchovskou scénu ji napsal Pavel Jurda, režíruje ji nový umělecký šéf divadla Martin Františák. S Miroslavem Hanušem v roli Jana Wericha a Lubošem Veselým v úloze Vladimíra Holana budou mít Hadry, kosti, kůže premiéru 21. září 2019 v komorním prostoru podzemního Studia.

Werich a Holan. První proslul jako „národní klaun“ a „národní rabín“, který se neobešel bez přízně publika. Druhý byl známý jako asketický básník a „černý anděl poezie“, který ve svém přízemním bytě rozmlouval s mrtvými a po nocích tkal ze tmy a hvězd své geniální verše. Těžko hledat výraznější protipóly. Oba se ale narodili a zemřeli ve stejném roce, oba měli dcery se smutným osudem, oba byli národem vyzdviženi i zavrženi. A také žili dvacet let na stejné adrese ve vile na Kampě, známé nyní jako Werichova vila. I následujících dvanáct let pak bydleli prakticky v těsném sousedství.

S nápadem napsat hru o jejich nesnadném soužití a propletených osudech přišel režisér a umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák, který s ním oslovil autora scénáře Pavla Jurdu. Jurdovo pátrání v archivech, tvůrčí využití nasbíraného materiálu i Františákovo nastudování hry samotné pak vytáhlo z látky některé méně známé motivy a překvapivé souvislosti. „Ve hře Hadry, kosti, kůže najdeme elementární dramatické situace, tak ryze poetické obrazy. Snad bychom ji mohli popsat jako dramatickou, po kabaretních skečích občas pokukující báseň s baladickým dozvukem,“ naznačuje dramaturgyně Martina Kinská. Rozhodně se ale nedočkáme jednoznačného sdělení, kdo z obou protagonistů byl ten „lepší“ nebo „horší“. „Jak u Wericha, tak u Holana lze nalézt enormní citlivost a vzdělanost, rozhled i skvostnou reflexi dění, ale také velký díl sobectví a krutosti k nejbližším,“ uvádí Martina Kinská. Hra Hadry, kosti, kůže zachycující období let 1948 – 1980 tak nabízí originální obraz soužití těchto dvou slavných mužů pod jednou střechou.

Dva trosečníci uprostřed Prahy

 „U Wericha mě nejvíc ohromila mohutnost jeho životního příběhu,“ prozrazuje režisér Martin Františák, „ty všemožné peripetie, kontroverze, záliby. To vše se zkušeností amerického způsobu života, exilu. S vědomím možnosti svobody v nesvobodném Československu. U Holana mě zas fascinovalo jeho absolutní nasazení pro poezii, která zřejmě souviselo s jeho totální odevzdaností svobodné existenci. Oba však čelili podobným životním výzvám, které před ně stavěla nesnadná doba, očekávání národa i jejich vlastní svědomí. Žili od sebe vzdáleni jen pár metrů na výšku, občas ale jako dva trosečníci na ostrově uprostřed Prahy.“  Režisér také upozorňuje na blízkost Švandova divadla a Werichovy vily i na to, že tyto – oba pro inscenaci klíčové – domy leží na stejném vltavském břehu.

Werich za svou fasádou

Pozoruhodný příběh, do něhož se promítá topografie i magie staré Prahy, umocňuje silné herecké obsazení. Jana Wericha hraje Miroslav Hanuš, který se právě touto rolí stává novým stálým hostem Švandova divadla.

O své postavě říká: „Hra Hadry, kosti, kůže ukazuje Wericha za fasádou Wericha. Člověka smutnícího po Voskovcovi, maličko sobce a vlastně nešikovného otce, který ač se snaží, neumí být dobrý rodič. Ani moc dobrý manžel. Který ale stejně o všech strastech dovede mluvit jen s nadhledem a humorem. Člověka národem milovaného, ale vlastně dost opuštěného. Rád bych zmínil jednu repliku: Kašpar potřebuje publikum. Obecenstvo stejných zbabělců, jako je on sám.“  Přiznává také, že při nastudování role bylo těžké nepodlehnout Werichově typické dikci – tím spíš, že ho režisér zásobil množstvím obrazového i zvukového materiálu. Na otázku, co má on sám s Werichem společného, odpovídá: „Talent. Ovšem lišíme se asi v jeho míře. Ale jsme oba komedianti, pro které je těžké přestat hrát, i když opona už je dole. A také bych asi, stejně jako on, nedokázal natrvalo emigrovat… Na rozdíl od Jana Wericha ale nemám rád lov a asi by mě moc nebavil ani rybolov,“ uvažuje Miroslav Hanuš.

Našlapovat po špičkách

Ve Vladimíra Holana se promění Luboš Veselý. „Kdysi jsem si Holanovy básně četl jen tak sám od sebe a pro sebe, dokonce jsem se naučil Modlitbu kamene, kterou umím dodnes. Fascinovala mne ta složitost, hloubka a ukryté možnosti. A teď jsem přečetl životopis, dobíral se tajemství některých básní a sbírek,“ říká herec, který už kdysi okolo Holana „našlapoval po špičkách“. A stejně opatrně, pokorně, s úctou, ale i s citlivou vnímavostí a silnou vnitřní energií přistoupil teď k jeho ztvárnění.

Básníkovu manželku Věru Holanovou hraje Bohdana Pavlíková, Zdenu Werichovou Andrea Buršová, Voskovce Matěj Anděl, dceru Denisa Barešová. V úloze Firjubina, představitele tehdejší nevyzpytatelné moci, uvidíme Jana Grundmana, novou posilu hereckého souboru. Posla hraje Jan Mansfeld.

Scénu a kostýmy navrhla Eva Jiřikovská, autorem hudby je Ivan Acher. „Oba talentovaní a ve svých oborech už proslulí tvůrci do inscenace vnášejí další sugestivní a inspirativní rovinu,“ říká dramaturgyně Martina Kinská a dodává: „Na repertoáru Studia Švandova divadla tak přibude další inscenace, která se věnuje výrazným osobnostem českého či světového dění a současně tak reflektuje určitá období dějin i naše postoje k nim. A také doufám, že opět nabouráme pár stereotypních představ o tom, jak to všechno bylo.“

Ostré zvolání všedního dne

A proč se hra jmenuje Hadry, kosti, kůže? „Jde o nápad autora adaptace Pavla Jurdy,“ vysvětluje Martin Františák. „Z dětství si ještě oba pamatujeme výkupčího králičích kůží a kostí: bylo v tom něco neznámého a děsivého, ale také obyčejného a všednodenního. Zároveň jde o název jedné z Holanových básnických sbírek. Myslím, že tohle zvolání rezonuje s úzkostí dnešního člověka: málo oděného před námrazou světa a patřičně čelícího strachu,“ uzavírá režisér.

Premiéra hry Hadry, kosti kůže bude 21. září ve Studiu Švandova divadla; nejbližší reprízy se odehrají 23. září a poté 15. a 29. října. Na programu je pak i 7. a 20. listopadu.

www.svandovodivadlo.cz

FOTOGALERIE (náhledy, ke stažení v hires níže):

Pavel Jurda, Jan Werich, Vladimír Holan

Hadry, kosti, kůže

Režie                                                                   Martin Františák

Dramaturgie                                                    Martina Kinská
Scéna a kostýmy                                            
Eva Jiřikovská     

Hudba                                                                   Ivan Acher

Pohybová spolupráce                                    Zoja Mikotová                  

 

Osoby a obsazení
Jan Werich                                                       Miroslav Hanuš

Vladimír Holan                                                  Luboš Veselý

Jiří Voskovec                                                     Matěj Anděl

Zdena Werichová                                            Andrea Buršová

Věra Holanová                                                Bohdana Pavlíková

Dcera                                                                 Denisa Barešová

Firjubin                                                            Jan Grundman

Posel                                                                Jan Mansfeld

Premiéra je v sobotu 21. září 2019 ve Studiu Švandova divadla.
Nejbližší reprízy jsou naplánovány na 23. září a 15. a 29. října 2019.

 

Kdo je kdo:

Martin Františák (*5. března 1974)

režie

Rodák z Valašského Meziříčí studoval na brněnské JAMU výchovnou dramatiku, herectví a režii. Byl žákem Arnošta Goldflama, jehož stále považuje za svého guru. Po absolutoriu žil nějakou dobu na horské samotě, k divadlu se posléze vrátil jako umělecký šéf a režisér brněnského Divadla Polárka (2005-07). Později byl uměleckým šéfem ostravského Divadla Petra Bezruče (2007-13) a pak šéfem činohry Národního divadla Brno, kam přilákal výrazné tvůrčí osobnosti i početné publikum.

Sám zrežíroval už víc než padesát činoherních inscenací, jako dramatika ho inspiruje krajina a mentalita rodného Valašska. Jeho hry bývají někdy označovány jako vesnická dramatika (DomaNevěstaDědaKarla). Za inscenaci Brémská svoboda obdržel Cenu festivalu německého jazyka. Pro Český rozhlas napsal hry Tvůj dědaDva chlapi za město a Průtrž, která zvítězila v loňské soutěži o nejlepší původní rozhlasový text. Pro Českou televizi režíroval cyklus Česko jedna báseň.

Ve Švandově divadle už zrežíroval inscenace Frankenstein (2012), Možná že odcházíme (2014) a Úklady a láska (2018) a od sezóny 2019-2020 zde nastoupil i jako jeho umělecký šéf.

 

Miroslav Hanuš (*22. 5. 1963)

role Jana Wericha

Otec tří dcer, divadelní a filmový herec, dabér, divadelní režisér, autor divadelních adaptací, textař. Působil ve Středočeském divadle Kladno, posléze v Praze v divadle Labyrint (dnes Švandovo divadlo na Smíchově), do roku 2019 člen pražského Divadla v Dlouhé. Je známý také z Divadelního spolku Kašpar, Fidlovačky a z několika soukromých produkcí.

Je divadelníkem spíše tradičním, velmi blízké mu je také divadlo poezie.  Často působí v Českém rozhlasu, ve filmech (Nevinnost, Vratné lahve, Nikdy nejsme sami) či seriálech (České století, Případy 1. oddělení, Ulice).

Je absolventem DAMU – obor činoherní herectví. A od té doby, co se tam na podruhé dostal a s červeným diplomem absolvoval, užívá titul MgA. Souběžně s prací hereckou se od počátku profesionální kariéry věnuje také režii.

Miroslav Hanuš je také velkým milovníkem sauny. Má rád především moment ponoření do studeného bazénku. Narodil se ve stejný den jako Laurence Olivier.

 

Luboš Veselý (*30. 10. 1961)

role Vladimíra Holana

Dětství prožil v Ostrově nad Ohří, kde také chodil do literárně-dramatického oddělení LŠU k paní učitelce Pavelkové. V letech 1977-81 studoval herectví na Pražské konzervatoři (studia však nedokončil). Od konce 70. let až do vojenské služby, kterou si odsloužil v letech 1981-1983, hrál v A-studiu v Rubínu (např. Benvolia v Romeovi a Julii). Po návratu z vojny byl angažován v Divadle na okraji (např. titulní Vojcek).

V roce 1989 přesídlil do Brna, kde prošel postupně několika divadelními scénami: krátce působil v HaDivadle, v letech 1990-1994 byl členem loutkového divadla Radost, jednu sezonu byl angažován v brněnském Národním divadle, poté se na jednu sezonu vrátil do HaDivadla, následující tři roky byl členem Divadla v 7 a půl a brněnské působení zakončilo jeho angažmá v Divadle Husa na provázku.

Od roku 2006 působil ve smíchovském Švandově divadle, kam se po několikaleté pauze, kdy získal angažmá v Divadle na Vinohradech, opět vrátil.

Ztvárnil také řadu rolí ve filmu a v televizi (např. Antonyho šance, Franz a Felice, Stalo se v Alepu, Houpací křeslo, Horečka, Dům u Zlatého úsvitu, Udělení milosti se zamítá, Sametoví vrazi, České století, Pouta, Poupata, Bába z ledu, Profesor T., První republika). Nejnověji např. v dotočeném filmu Zdeňka Jiráského Kryštof.

 

Přílohy ke stažení